Lidi jsou společenští tvorové. Už když se někomu narodí, patří do nějaké existující společnosti, i když to nechápou a možná dokonce ani netuší. A taková společnost už je potom nikdy neopustí. Jenom se během doby rozrůstá a mění. Napřed je tu rodina, potom kamarádi, spolužáci, kolegové a nakonec třeba spolubydlící v domově důchodců a spoluležící na stejném hřbitově nebo na stejné rozptylové loučce.
Nikdo z lidí teda není úplně sám. Třeba proto, že by těžko našel místo na zemi, kde by nebyli jiní lidi, kde by byl sám. Nebo kvůli tomu, že by nikdo takový sám neobstál. Kdyby někdo nezapadl do žádné společnosti, nikdo by mu s ničím nepomáhal, nikdo by mu nic nenabídnul. A to by byla bída.
Jenže to, že je někdo kouskem společnosti, ještě neznamená, že k ní plnohodnotně patří. Skutečnou částí společnosti se stane člověk až ve chvíli, kdy začne být pro svojí společnost nějak užitečný a důležitý. Když má zájem o to, aby ho ostatní ze společnosti přijímali, a když mají ostatní taky zájem o něj.
Svoje místo ve společnosti si tak musí každý zajistit. Musí si ho něčím zasloužit. Chce to navazovat styky a vztahy a přijímat normy, podle kterých ta společnost funguje. Dokud to tak není, je člověk třeba mezi lidmi, ale nepatří k nim. A když je to tak, je někdo takový třeba i úplný cizinec i u sebe doma. A to se nedá nikomu závidět. Život psance, který je vždycky sám, není příjemný. To nikdo normální nechce. Jak to znají třeba i vězňové na samotce, trosečníci a podobní lidi.
Každý chce a potřebuje kolem sebe lidi, se kterými ho něco spojuje. Se kterými se může normálně bavit, kterým může s důvěrou svěřovat svoje tajemství. A u kterých může doufat i v pomoc v těžkých obdobích. A to je ta nejlepší společnost, jakou může někdo z lidí najít. A dokud ji nenajde, nežije docela normální spokojený život.